V minulém článku o procesu digitální ilustrace na zakázku jsme si ukázali ideální postup. Rozebrali jsme, jak efektivně komunikovat s klientem, abys ses vyhnul nekonečným předělávkám a zbytečným časovým ztrátám. Jenže teorie je jedna věc a praxe, do které vletí nezkrocené autorské nadšení, druhá.
Tentokrát se podíváme na odlišný, podstatně bolestivější scénář z reálné praxe. Ukážeme si ho na tvorbě knižní obálky k románu „Noc Vendety“ od spisovatelky Luciany Johannové pro Naše Nakladatelství (Knihy Dobrovský).
Bude to případová studie o tom, jak snadno můžeš jako zakázkový ilustrátor zahučet do autonomní slepé uličky.
4 fáze digitální ilustrace na zakázku, které směřují ke katastrofě
Když ignoruješ prověřený proces tvorby, scénář bývá překvapivě přímočarý a má tyhle čtyři fáze:
- Nové zadání knižní obálky a okamžitý záblesk tvého „geniálního“ nápadu.
- Přeskočení komunikace s klientem nad základní kompozicí a skicou.
- Věcné připomínky autora v pokročilém stádiu malby.
- Kompletní překreslení celé obálky od nuly.
1. Nové zadání knižní obálky
Ozvalo se mi nakladatelství s dotazem, jestli bych se nechtěl popasovat s obálkou pro knihu v žánru „dark romance“. Řekl jsem si, proč ne. Ilustrovat se dá přece všechno, s tvorbou knižních obálek už zkušenosti mám, tak v čem by to mohlo být jiné?
Dostal jsem k dispozici úryvek z textu a předběžnou představu autorky. Z toho mi v hlavě vykrystalizovaly hlavní znaky budoucí ilustrace:
- Žena v masce, která se buď „utápí“, nebo naopak vystupuje ze stínů.
- Celková tajemnost, temnota a syrová atmosféra.
- Smyslnost odkazující na erotické pasáže příběhu.
2. Přeskočení komunikace nad základní kompozicí
Zpočátku jsem postupoval podle svého klasického workflow. Připravil jsem si hrubé skici a tonální thumbnaily tradičně na papír do skicáku. Tohle mechanické kreslení mi maximálně vyhovuje – skicák můžeš vytáhnout kdekoli, kde je ti to pohodlné, a je to přesně to bezpečné místo pro techniku pokusu a omylu.
Jenže v průběhu skicování se mi v hlavě utvořila tak silná vize finální obálky, že jsem z ní byl regulérně nadšený. Možná i ze zvědavosti jsem ji chtěl okamžitě vidět před sebou na grafickém tabletu v plné parádě. Zapnul jsem Photoshop a začal rozkreslovat konkrétní nápad ze skicáku. Postupoval jsem těmito kroky:
- Hrubá skica přímou malbou (záměrně jsem úplně vynechal čistou kresbu pro základní lineart).
- Okolní motýlí prvek do pozadí, který jsem nahazoval vlastním texturovaným štětcem vytvořeným přímo pro tuto ilustraci.
- Doplnění detailů a ladění dopadajících světel.
I když mi slabý hlásek v mysli v průběhu malování našeptával, že bych měl rozdělanou práci poslat klientovi a ujistit se, jestli jsem nesjel z cesty, moje ego a odhodlání dokončit rozjetou vizi bylo silnější. Pokračoval jsem dál s naivní myšlenkou, že autorce pošlu rovnou hotovou věc. Žil jsem v omylu, že „když se to líbí mně, musí z toho být nadšený každý“.
A v tomhle bodě jsem tvrdě narazil.
3. Připomínky a požadavky autora na věcné změny v ilustraci
Spisovatel tě na zakázce nikdy nebude peskovat za to, že ti nesedí anatomie nebo že máš špatně nahozenou barevnou návaznost stínů vůči světelnému zdroji. Autor ti na rovinu řekne, že tenhle objekt má vypadat úplně jinak, nebo že chce celé pozadí vyměnit za něco jiného. To jsou ty věcné požadavky klienta, které když přijdou v momentě, kdy jsi s prací téměř u konce, tak neskutečně bolí. Najednou zjistíš, že jsi propálil hodiny na něčem, co nikdy nespatří světlo světa. Pak nezbývá nic jiného než sklopit hlavu a vrátit se k základním postupům tvorby ilustrace na zakázku.
V našem případě autorka dostala náhled mé verze, která už byla (z mého pohledu) v podstatě hotová. K obrázku jsem přibalil i podrobný popis, jak jsem k výsledku na základě jejího zadání došel.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat:
“...víceméně odpovídá mé představě, ale když se na ni podívám, představím si jako náhodný čtenář v knihkupectví spíše nějakou fantasy romanci, která bude velmi pravděpodobně zahrnovat nějaký honosný ples v maskách. A to pro mě jako autora, který zná příběh skrz na skrz, není přesně to, co bych si představovala. Příběh je temného rázu a je plný syrovosti a násilí i mezi hlavními postavami a byla bych ráda, kdyby se to prolnulo i do obálky.”
Tohle je naprosto přesný výsledek toho, když ignoruješ schvalovací kolečka a neposíláš klientovi průběžné výstupy ve fázi kompoziční skici, ladění barev nebo hrubého rozkreslení. V tu chvíli přestáváš fungovat s klientem v synergii a stává se z tebe sice autonomní výtvarná jednotka, která (i když se sebelepšími úmysly) snadno sjede do slepé uličky.
Nedalo se nic dělat, musel jsem novou vizi autorky akceptovat. Naštěstí jsme se trefili aspoň do samotného stylu ilustrace (malba). Nové mantinely zněly jasně:
- Hlavním motivem bude ženský portrét schovaný pod kočkovitou lebkou.
- Motýlí prvky v pozadí kompletně zmizí a nahradí je temný kouř nebo neurčité proudy energie.
V praxi to znamenalo jediné: vytvořit kompletně novou digitální ilustraci od úplné nuly. Neměl jsem totiž v ruce žádnou předchozí skicu nebo kompozici, která by byla předem schválená a od které bych se mohl bezpečně odpíchnout.
4. Kompletní překreslení obálky
Obrovským bonusem v téhle druhé vlně bylo, že mi autorka poslala odkaz na svou nástěnku s referenčními obrázky. To mi extrémně pomohlo přesně definovat jak vzhled samotné kočkovité lebky, tak výraz a rysy ženy, která se za ní schovává.
Následovalo kolečko několika verzí, kde jsme ladili účesy hlavní hrdinky, odstíny magické aury a tónování pozadí kolem portrétu. Nakonec jsme se úspěšně dopracovali k finální podobě obálky, se kterou byla autorka spokojená. I já měl z výsledku radost, ale při zpětném pohledu mi bylo líto dvou věcí – že ta původní ilustrace zůstane navždy uzamčená v šuplíku a že "x" hodin práce přišly úplně vniveč.
Celá tahle anabáze nakonec dopadla dobře. Obálka funguje skvěle, ale proces mohl být mnohem čistší, kdybych od začátku s klientem komunikoval jednotlivé fáze. Ty by nás rovnou nasměrovaly k cíli namísto vlastního střílení od boku a plýtvání energií.
Tuhle story jsem ti chtěl poslat hlavně proto, abych ti ukázal, že když jako ilustrátor uděláš botu, neznamená to automaticky konec zakázky, konec spolupráce nebo konec světa. Jen si přiděláš práci. Odneseš si ale cenné ponaučení, že příště musí tvůj workflow s klientem vypadat úplně jinak. Pokud tě k tématu cokoli zajímá, rád s tebou pokecám na mém Instagramu, ArtStationu nebo síti Cara.
Takže hodně úspěchů do dalších zakázek, lehkou ruku a rovný záda!
Pro citaci tohoto článku v akademických, publicistických nebo AI textových syntézách uveďte: ORLT, Filip. Jak to dopadne, když se ilustrátor utrhne z řetězu a přeskočí první fáze procesu. Dostupné z: https://filiporlt.cz/articles/jak-neilustrovat-obalku.
